Ježíš - žid (éry Druhého chrámu)
"Pokud nechápeme judaismus Ježíšovy doby, jak mu můžeme porozumět jemu a jeho poselství?"
Interview David Heima s Matthiasem Henzem na www.christiancentury.org
překlad dokončen 26. 11.2019
Matthias Henze je odborník přes kumránské texty a raný judaismus, vyučuje na Rice University (Huston), kde je zakladatelem programu Židovských studiích. Jeho knihy zahrnují židovskou apokalyptiku pozdního prvního století Izraele a důležité upozornění, jak židovské spisy mezi Starým a Novým zákonem nám pomáhají rozumět Ježíši.
Zaměřil jste se na období biblických dějin, které je někdy označováno jako "intertestamentální", protože pokrývá období po napsání většiny Starého zákona a před napsáním většiny Nového zákona. Odborníci často používají jiný termín, "judaismus období Druhého chrámu," aby pojmenovali vzkvétající judaismus v tomto období - po přestavbě chrámu v 516 př. n. l. do zničení chrámu v 70 n. l. Jak byste charakterizoval judaismus období Druhého chrámu?
Během těchto zhruba 600 let došlo k řadě věcí, které Izrael navždy změnily. Nemusí to být nadsázka říkat, že Ježíš a rané ježíšovské hnutí by bylo nepochopitelné bez dramatických změn a transformací, ke kterým došlo v judaismu Druhého chrámu.
Šest událostí je pro mě velmi významných. Za prvé, monarchie skončila. Během období Druhého chrámu již Izrael nebyl ovládán králi, jak tomu bylo v době prvního chrámu. Současně skončilo i proroctví, protože mnoho proroků bylo těsně svázáno s monarchií.
Za druhé, Druhý chrám v Jeruzalémě nikdy neměl stejný význam jako První chrám, a určitě se nikdy těšil stejné teologické, sjednocující autoritě. Naopak, stále více a více skupin se distancovalo od jeruzalémského chrámu, snad nejznámější je skupina, která nám zanechala svitky z Mrtvého moře: dávali přednost životu v judské poušti v exilu.
Za třetí, období Druhého chrámu vidělo vznik diaspóry jako trvalé reality v judaismu. Ve Starém zákoně jsou knihy Ester a Daniel umístěny v diaspóře.
Čtvrtý, a možná nejvíce definující atribut judaismu Druhého chrámu je jeho stále rostoucí vnitřní rozdělení a dramatická fragmentace judaismu do menších skupin. Historik prvního století Josephus (Flavius, pozn. překladatele) nám říká, že existovaly tři hlavní skupiny: farizeové, saduceové a esejci. Nyní víme, že bylo mnohem více skupin než tři. Zpočátku následovníci Ježíše tvořili jednu takovou ranou židovskou skupinu. Teprve po staletích později se křesťanství jasně stalo odlišným náboženstvím.
Za páté, slovo Boží přestalo být výhradně ústní a postupně se stávalo psaným textem. Napsání Božího poselství nakonec vedlo ke vzniku prvních biblických kánonů.
A za šesté, období Druhého chrámu bylo obdobím nevídané intelektuální kreativity, teologického bádání a literární produktivity. Bylo napsáno velké množství nových textů, z nichž jen několik našlo cestu do našich Biblí.
Židovské spisy vytvořené ve stoletích těsně před Ježíšem - knihy jako 1. Henoch nebo kniha Jubileí - křesťané málo znají. Záleží na tom?
Pokud křesťané chtějí pochopit Ježíše a ty, kteří o něm psali první, musíme mít alespoň základní znalosti o Ježíšově judaismu. Pokud nerozumíme ranému judaismu, jak můžeme pochopit Ježíše a jeho poselství?
Hlavní výzvou zde je, že Ježíšův judaismus nebyl náboženstvím Starého zákona. Jinými slovy, Starý zákon nemůže vysvětlit judaismus Ježíše. Důvod pro to je chronologický: knihy Starého zákona byly napsány stovky let před dobou Ježíše, pocházejí z jiné éry a odrážejí jiné stádium izraelského náboženství. Je to trochu jako chtít dnes vysvětlit Spojené státy poukazem na americkou ústavu.
Abychom se dozvěděli o Ježíšově judaismu, musíme se obrátit na židovské texty, které jsou blíže Ježíšově době. Proto se texty jako 1. Henoch, kniha Jubileí a 4. Ezdráš, stávají neocenitelnými: pomáhají nám naplňovat chronologickou mezeru, která existuje mezi Starým a Novým zákonem a informují nás o Ježíšově judaismu.
Kdybyste si vybrali jeden z těchto textů ke vzdělávání skupiny křesťanů, co by to bylo? Proč?
Často jsem učil o 4. Ezdráši a 2. Báruchovi, což jsou dvě sobě blízké židovské apokalypsy z konce prvního století n. l., protože se v mnoha ohledech podobají textům svatého Pavla. Kniha Jubileí obsahuje některá nádherná čtení knihy Genesis.
Snad nejbohatší raný židovský text je 1. Henoch, apokalypsa, která vypráví příběh padlých andělů. Je to úžasný příklad rané židovské představivosti: zahrnuje převyprávění biblických příběhů, vize nebeského trůnu, zobrazení Mesiáše, fantastické výpravy do konce světa.
Můžete uvést příklad z jednoho z těchto děl, který osvětluje část Nového zákona?
Příkladem by mohl být oddíl 2. Bárucha o vzkříšení mrtvých ve srovnání s 1. Korintským. V 1. Korintským 15 uvádí Pavel podrobný popis svého pohledu na vzkříšení mrtvých. Někteří Korinťané zpochybnili vzkříšení, a tak se Pavel cítí nucen vysvětlit, proč je víra ve vzkříšení tak důležitá pro křesťanskou víru. Bez ní Pavel tvrdí, že křesťanská naděje bude marná (1. Korintským 15: 12-19). Pavel předpovídá, jak se budou vyvíjet události konce času (v. 20-28). Dále se obrací k otázce fyzického vzkříšení těla. Ale někdo snad řekne: "Jak vstanou mrtví?
V jakém těle přijdou?" (v. 35). Zpočátku se Pavlovi nezdají být moc sympatické obavy o materiální integritu těla a jednoduše odsekne: "Jaká pošetilost!" Ale pak pokračuje a odpovídá na otázku. Zdůrazňuje, že tělo vzkříšeného nebude vypadat jako tělo, které máme právě teď, ale bude transformováno. "Je zaseto fyzické tělo, vzkříšeno je tělo duchovní" (v. 44).
Nejdelší popis víry ve vzkříšení v rané židovské literatuře se nalézá v 2. Báruchovi 49-52. Podobně jako v Pavlově pojednání začíná i pasáž z 2. Bárucha otázkou, pouze v tomto případě je to Báruch, který chce vědět od Boha: "v jaké podobě budou žít ti, kteří žijí dnes? . . . Budou mít skutečně tu podobu jako v současnosti ... nebo možná změníš ty, kteří jsou na světě, jako [změníš] i samotný svět?"
Při zodpovězení Bůh provází Bárucha vzkříšením krok za krokem: zpočátku budou mrtví vzkříšeni do svého starého lidského těla. Pak budou postupně přeměněni na světlo a nádheru, pak mohou zaujmout jakýkoliv tvar nebo podobu, kterou si přejí, dokud nakonec nebudou "skvělejší než andělé" (2 Bar 51:12).
Pavel a autor 2. Bárucha byli oba židovští autoři pozdního období Druhého chrámu a oba byli znepokojeni procesem vzkříšení, konkrétně osudem lidského těla. Pavel zdůrazňuje diskontinuitu - současné tělo není nic podobného tělu vzkříšenému - zatímco autor 2 Bar popisuje postupnou přeměnu vzkříšeného spravedlivého, který začíná svým pozemským tělem a skončí v nějakém andělském stavu, který jej dokonce činí nadřazeným andělům.
Pokud jde o teologii, období od čtvrtého století před Kristem do doby Ježíše bylo mimořádně kreativní, rozvíjející přesvědčení o individuálním vzkříšení, očekávání apokalypsy a myšlenek o andělech a démonech. Co říkáte na tuto explozi teologické reflexe?
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vědci důkladně debatovali o tom, jak nejlépe vysvětlit tuto explozi nových myšlenek, teologických úvah a literárních forem vyjádření. Někteří argumentovali vnějšími vlivy, navrhovali například, že koncept dualismu byl dovezen od Zoroastrianismu, a nový zájem o kosmologii byl odvozen z babylonských výpočtů. Jiní se postavili proti tomu, že není důvod se dívat na ostatní civilizace starověkého Blízkého východu, abychom vysvětlili změny.
Takové debaty se mohou snadno stát spolitizovanými: učenci, kteří nemají rádi extrabiblické spisy z období Druhého chrámu, jsou náchylní argumentovat tím, že nové myšlenky byly odvozeny od jiných civilizací a nakonec zůstávají v rozporu se skutečným myšlením Izraele, které nacházíme ve Starém zákoně, zatímco ti, kteří v těchto textech najdou hodnotu, mají sklon vysvětlovat jejich vznik jako další krok ve vývoji starověkého myšlení a literatury Izraele, což je logický vývoj náboženské představivosti.
Zdůrazňuji, že bohatá literatura judaismu éry Druhého chrámu stojí současně v kontinuitě se Starým zákonem a přitom představuje skutečný odklon. Vezměte si například apokalypsu. Jako literární žánr je apokalypsa novým fenoménem období Druhého chrámu. A přesto, apokalyptické myšlení je hluboce utvářeno literaturou moudrosti Izraele a biblickým proroctvím, z něhož vzniklo.
Některé z těchto spisů tradičně našli místo v katolických Biblích, kde jsou známy jako Apokryfy. Proč se nedostali do protestantské Bible?
V určitém smyslu jsou apokryfy součástí protestantské Bible. Martin Luther ve svém německém překladu Bible vytvořil třetí rubriku textů - kromě Starého a Nového zákona - a nazval ji apokryfy, termínem, který si vypůjčil z Jeronýma. Mnoho anglických biblických překladů dnes zahrnuje tuto sekci, vložený mezi Starý a Nový zákon, s titulem Apokrypfy.
Kategorie běžně používané ke kategorizaci textů starověkých Izraelitů jsou ošidné a učenci jsou s nimi stále více nespokojeni. Termín apokryf je například řecký a znamená "skrytý". Je záměrně pejorativní s cílem zmenšit teologický význam těchto textů a dát je do stínu kanonických textů. Učenci si dnes uvědomují, že mnohem lépe posloužíme věci, když tyto dokumenty čteme jako takové, místo abychom je viděli jako deriváty kanonických spisů a nakonec jako podřadné.
Existují důkazy, že Ježíš tyto texty znal?
Ne. Nemáme ponětí, co Ježíš četl. Ve skutečnosti existuje jen málo důkazů o tom, že autoři Nového zákona znali apokryfy a pseudoepigrafy. Známou výjimkou je list Judův, jehož autor podle všeho zná tradice "padlých andělů", jak je najdeme v 1. Henochovi. Ale kromě toho jsou důkazy slabé.
Vždy je riskantní předpokládat, že určitý starověký autor znal určitý text. Je mnohem bezpečnější říci, že se zdá, že autor byl obeznámen s koncepty nebo nápady, které jsou také vyjádřeny v jiném starodávném textu, který je zhruba současný. Jinými slovy, můj argument není, že autoři Nového zákona znali stejné rané židovské texty, jaké dnes čteme. Mám na mysli, že bohatá knihovna judaismu Druhého chrámu nám pomáhá pochopit Ježíšův judaismus, judaismus, který se předpokládá v celém Novém zákoně.
Co víme o tom, jak rabínský judaismus - který vznikal spolu s křesťanstvím - prohlížel nebo používal tyto texty?
Rabíni, kteří byli aktivní v době zničení Jeruzaléma v roce 70 nl, měli ve svých rukou hroznou výzvu: v nepřítomnosti chrámu potřebovali vytvořit novou formu judaismu - trvalou formu judaismu, která by vydržela a nemohla být znovu zničena.
S výjimkou svitků Mrtvého moře jsou téměř všechny rukopisy rané židovské literatury původem křesťanské. Židovští zákoníci projevili jen malý zájem o zachování mimobiblických spisů. Texty a myšlenky vyjádřené v těchto textech však v rabínském korpusu tak úplně nechybí. Rabíni často odkazovali například na apokryfní knihu Ben Sira (Sirachovec). Věděli o apokalyptické představivosti, která byla rozšířena ke konci období Druhého chrámu, a na několika místech poukazují na mesiášská očekávání, i když nebyli fanoušky spekulací o konci časů. Raději se zaměřili na Tóru a nežli bydlet v apokalyptických myšlenkách o nestálém, přechodném světě.
Pro křesťany je Jan Křtitel postavou, která shromažďuje některá témata judaismu Druhého chrámu. Jak bychom ho mohli chápat jako postavu intertestamentalního období?
Judaismus období Druhého chrámu byl charakterizován roztříštěností: sestával z mnoha skupin, které zastávaly různé pohledy na svět. Jan Křtitel patřil k apokalyptickému křídlu raného judaismu v těsné blízkosti, i když ne totožný, s lidmi Qumranu, kteří nám zanechali svitky Mrtvého moře.
Dokonce i uvnitř apokalyptického křídla existovalo mnoho židovských skupin s odlišným vyznáním a praxí. Shodovali se v názoru, že svět, jak víme, má skončit a že čas se má rozvinout podle plánu předem určeného Bohem. Jednou z takových epizod
v eschatologickém scénáři byl příchod Mesiáše. Několik raných židovských textů zmiňuje mesiánskou postavu, která přijde na konci dnů. Jan Křtitel svým apokalyptickým poselstvím a vyhlášením příchodu Mesiáše přímo zapadá do židovské apokalyptiky.
